Staré mapy ERN
Staré mapy Euroregionu Nisa
Svědectví vzdělanosti a zvídavosti 16. až 20. století
Na počátku stvořil Bůh Zemi. Tak tomu věřili naši předkové. Ovšem na rozdíl od Boha nemohli být všudypřítomní a všeznalí. Proto se potřebovali ve svém světě vyznat. Pro lepší pohyb pěších i jízdních, pro poznání spojnic mezi lidskými sídly, kvůli jejich zásobování, ovšem i z jiných důvodů, začali vytvářet kreslené a později tištěné pomůcky, znázorňující dvojrozměrně dílo Boží, totiž trojrozměrný svět. Kreslené (portulánové) mapy však nebyly dostupné všem. Uchovávaly je jako cenné zdroje informací klášterní, panovnické a šlechtické knihovny. Mezi vzdělance a lidi schopné číst se šířily až díky knihtisku od druhé půle 15. století. Gutenbergův vynález totiž umožnil rozmnožovat nejen knihy, ale také jednolisty různého formátu, které přinášely pozoruhodné a stále větší množství informací o prostoru, který znázorňovaly. Pomáhaly tomu různé techniky – od počátečního dřevořezu přes mědiryt, kamenotisk, oceloryt, heliogravuru, hlubotisk až po současný digitální tisk a elektronické verze různých druhů map.
České země (Čechy, Morava, Slezsko i Lužice), zaznamenávané na starém kontinentu už od středověku jako součást zobrazení Evropy, díky uvedenému vynálezu prožívaly od počátku 16. století rozvoj a stále rychlejší šíření papírových map. Byly to jednoduché, lehké, skladné, dobře přenosné, ovšem i snadno zranitelné pomůcky. Jejich uživatelé se lépe vyznali a pohybovali v prostoru. Mohli přesněji plánovat své cesty, propočítávat vzdálenosti mezi městy i státy. Pochopili, jak jsou země členěny z hlediska své krajské správy, kolik velkých a malých obcí mají, kde a jak je zásobují vodoteče a kde lze využít řeky k převážení nákladů i snadnějšímu zdolání dlouhých cest pro pěší. Profesionalizace výroby map vedla jednak ke zkvalitnění postupů kartografických, resp. zeměměřičských, jednak k lepšímu typografickému zpracování a příjemnějšímu výtvarnému vzhledu. Mapy se stávaly vizitkou dovedností svého tvůrce-navrhovatele, avšak i kreslíře, rytce, tiskaře a jeho dílny. Čtenáři-diváci si na dodatečně vybarvovaných (kolorovaných) tištěných mapách mohli všímat zeleně značených lesů, často zastupujících pohoří, modrých čar představujících klikatící se toky, zatímco cesty pro pěší a jízdní označovala hnědá barva. Od 17. věku se na mapách objevovaly značky pro nerostné a další přírodní bohatství, rozsah a význam měst a městeček, hradů, zámků i klášterů. Posléze vídáme i stále podrobněji také vesnice.
Staré mapy Euroregionu Nisa od pozdního středověku přes raný novověk až do soudobých dějin ukazují především proměny územního a správního rozsahu. Poznáváme, které kraje a zemské celky náležely od středověku k Českému království, resp. k zemím Koruny české. Odstoupení obou Lužic saskému kurfiřtovi (1635) a Slezska pruskému králi (definitivně 1763), změny novodobých státních hranic v letech 1918, 1938 a 1945, zvláště mezi Polskem a Německem i další politický vývoj a jeho dopady na život obyvatel po roce 1989 zachycuje soubor vybraných map. Nahlížejme je jako zdroje historického poznání, vnímejme je coby zvláštní prameny textové a obrazové současně, neboť oddělit tyto dvě složky lze jen násilně. Mapy, jejichž utváření, výrobu a vydání od sebe dělí čtyři staletí, mohou ukazovat nejen význam a chápání státní hranice, jež bývala v minulých dobách více či méně prostupná. Hranice nemusela znamenat pouze okraj království, státního celku, kraje coby správního střediska úředně vymezeného prostoru. Mohla být a zůstávala v různé míře otevřená zbožným poutníkům, zdatným obchodníkům, zvídavým studentům, významným diplomatům, ale také domácím a cizím vojákům, kteří ji v dobách míru chránili či ve válce dobývali. Nejen mezi státy, i mezi kraji a panstvími se dosud dochovaly kamenné sloupky s různými značkami, dobové znamení počátku i konce jiného prostoru. Mapy vždy ukazovaly zemské hranice, různě prostupné bariéry mezi státy. Díky nim se dalo usoudit, kde se vybírají cla, mýta i daně, kde je možné, bezpečné a pohodlné vstupovat do sousední země a co tam může cestovatel očekávat. Mapy jsou dědictvím dob, v nichž vznikaly. V důsledku politických, hospodářských, náboženských a dalších změn zestaraly a jako historické prameny je nahlížíme a čteme coby svědectví jiných časů. Ne vždy jsou přesné a spolehlivé podle našich požadavků, zůstávají však předmětem vědeckého a badatelského zájmu, chválou dobového řemesla i využitého vzdělání. Patří ke sběratelské vášni a obchodnímu artiklu.
Výrazný význam pro současné bádání a pro porozumění, jak prostor chápaly předchozí generace, má historická kartografie a její příbuzné obory. Díky moderně rozvinutým exaktním i humanitním vědám můžeme staré mapy pečlivě srovnávat v celku i jednotlivostech, informačně je vyhodnocovat a snažit se je zprostředkovat všem zájemcům o krajinu, která se stala domovem našich předků a měla by jako mimořádné kulturní dědictví náležet do péče všech generací.
Milan Svoboda
Alte Landkarten der Euroregion Neiße
Zeugnisse von Bildung und Forschungsdrang vom 16. bis zum 20. Jahrhundert
Am Anfang schuf Gott die Erde. Dies glaubten unsere Vorfahren. Aber im Unterschied zu Gott konnten sie nicht allgegenwärtig und allwissend sein. Daher mussten sie Mittel und Wege finden, sich in ihrer Welt zurechtzufinden. Um sich besser zu Fuß, zu Pferd oder mit Fuhrwerken fortbewegen zu können, um die Verbindungen zwischen Siedlungen zwecks Versorgung kennen zu lernen, und auch aus anderen Gründen begann man gezeichnete und später auch gedruckte Hilfsmittel zu produzieren, welche zweidimensional das Werk Gottes, also die dreidimensionale Welt, darstellen sollten. Die gezeichneten Karten waren indes nicht allen zugänglich. Sie wurden als wertvolle Informationsquellen in Kloster-, Herrschafts- und Adelsbibliotheken verwahrt. Dank dem Buchdruck verbreiteten sie sich ab der zweiten Hälfte des 15. Jahrhunderts unter den Gebildeten und des Lesens Kundigen. Gutenbergs Erfindung ermöglichte nicht nur die Vervielfältigung von Büchern, sondern auch von einseitigen Flugblättern unterschiedlichen Formats, die bemerkenswerte und immer größer werdende Mengen an Informationen über den dargestellten Raum brachten. Dazu bediente man sich unterschiedlicher Techniken: vom anfänglichen Holzschnitt über den Kupferstich, Steindruck, Stahlstich, Heliogravur, Tiefdruck bis zum gegenwärtigen Digitaldruck und der elektronischen Version verschiedener Kartenarten.
Die tschechischen Länder (Böhmen, Mähren, Schlesien und die Lausitz), die auf dem alten Kontinent bereits seit dem Mittelalter als Bestandteil Europas verzeichnet wurden, erfuhren dank der genannten Erfindung seit Beginn des 16. Jahrhunderts eine Entfaltung und eine immer schnellere Verbreitung von Papierkarten. Sie waren einfach, leicht, gut zu verstauen und zu transportieren, aber auch leicht zu beschädigende Hilfsmittel. Deren Benutzer fanden sich besser zurecht und bewegten sich somit leichter im Raum. Sie konnten ihre Reisen genauer planen und die Entfernungen zwischen Städten und Staaten ausrechnen. Sie sahen, wie die Länder administrativ gegliedert waren, wie viele große und kleine Gemeinden sie besaßen, wo und wie sie von Wasserläufen bewässert wurden und wo die Flüsse zum Frachttransport und von Wanderern zur leichteren Bewältigung langer Reisen genutzt werden konnten. Die Professionalisierung der Kartenproduktion führte einerseits zu einer Verbesserung der Vorgehensweisen der Kartografie bzw. der Landvermessung und andererseits zu einer verbesserten typografischen Bearbeitung und einem angenehmeren gestalterischen Aussehen. Karten wurden zum Aushängeschild des Schöpfers/ Designers, aber auch des Zeichners, Grafikers, Druckers und der Werkstatt. Die Leser/ Nutzer konnten auf dem nachträglich gefärbten/ kolorierten gedruckten Karten grün gekennzeichnete Wälder, Gebirge und blaue, mäandrierende Flussläufe darstellende Linien erkennen, während die Reisewege mit brauner Farbe dargestellt waren. Ab dem 17. Jahrhundert erschienen auf den Karten Zeichen für mineralische und sonstige natürliche Bodenschätze, für den Umfang und die Bedeutung großer und kleinerer Städte, Burgen, Schlösser und Klöster. Schließlich finden wir darauf immer öfter auch Dörfer.
Die alten Karten der Euroregion Neiße zeigen ab dem später Mittelalter über die frühe Neuzeit bis zur gegenwärtigen Geschichte vor allem die Veränderungen der geografischen und administrativen Ausdehnung. Wir erkennen, welche Gegenden und Landeseinheiten seit dem Mittelalter zum Königreich Böhmen bzw. zu den Ländern der böhmischen Krone gehörten. Die Sammlung der ausgewählten Karten erfasst die Abtretung beider Teile der Lausitz an den sächsischen Kurfürst im Jahre 1635 und Schlesiens an den preußischen König im Jahre 1763, die Veränderungen der Staatsgrenzen in den Jahren 1918, 1938 und 1945, namentlich zwischen Polen und Deutschland, sowie die weitere politische Entwicklung und deren Auswirkung auf das Leben der Bevölkerung nach dem Jahre 1989. Wir wollen sie als Quellen historischer Erkenntnisse betrachten und sie gleichzeitig als besondere Text- und Bildquellen wahrnehmen; denn diesen beiden Komponenten ließen sich nur gewaltsam voneinander trennen. Die Karten, zwischen deren Erstellung, Produktion und Herausgabe vier Jahrhunderte liegen, zeigen uns nicht nur die Bedeutung und das Verständnis der Staatsgrenze, die in früheren Zeiten mehr oder weniger durchlässig war. Eine Grenze bedeutete nicht nur den Rand des Königreiches, des staatlichen Ganzen oder der Gegend als administratives Zentrum eines amtlich definierten Raumes. Sie wurde und blieb in unterschiedlichem Maße religiösen Pilgern, erfolgreichen Geschäftsleuten, wissbegierigen Studenten, bedeutenden Diplomaten, aber auch heimischen wie fremden Soldaten, die in Friedenszeiten schützten oder im Krieg eroberten, geöffnet. Nicht nur an den Staatsgrenzen, sondern auch zwischen Landstrichen und Herrschaftsgebieten blieben bis heute steinerne Säulen mit unterschiedlichen Zeichen, zeitgemäßen Kennzeichnungen des Anfangs bzw. des Endes eines bestimmten Raumes. Karten verzeichneten schon immer Landesgrenzen und unterschiedlich durchlässige Barrieren zwischen Staaten. Mit ihrer Hilfe konnte man bestimmten, wo Zoll, Mautgebühren und Steuern erhoben wurden, wo es möglich, sicher und bequem war, ins Nachbarland einzureisen, und was den Reisenden dort erwartete. Karten sind das Erbe der Zeiten, in denen sie entstanden. In Folge politischer, wirtschaftlicher, religiös motivierter und anderer Veränderungen veralteten sie und wir betrachten sie fürderhin als historische Quellen und studieren sie als Zeugnis anderer Zeiten. Sie sind natürlich nicht immer so genau und verlässlich nach unseren Maßstäben; sie bleiben jedoch Gegenstand wirtschaftlichen Forschungsinteresses, ein Lob des damaligen Handwerks und der genutzten Bildung. Sie sind Bestandteil von Sammlerleidenschaft und Handelsartikel.
Eine bedeutende Rolle für die gegenwärtige Forschung und für das Verständnis, wie der Raum von früheren Generationen aufgefasst wurde, spielen die historische Kartografie und deren verwandte Disziplinen. Dank den modernen fortgeschrittenen exakten und humanistischen Wissenschaften können wir die alten Karten sorgfältig sowohl im Ganzen als auch im Einzelnen vergleichen. Wir können sie informativ auswerten und uns bemühen, sie all jenen zu vermitteln, die sich für das Land interessieren, das zur Heimat unserer Vorfahren geworden ist und dem es als außerordentlichem kulturellem Erbe zusteht, von allen Generationen in Ehren gehalten zu werden.
Milan Svoboda