V Žitavě bydlím už 8 let. Češi a Němci si jsou podobní
31.05.2016 
Robert Prade: V Žitavě bydlím už 8 let. Češi a Němci si jsou podobní
V posledních týdnech se rozvinula debata nad možností bydlení Liberečanů v saské Žitavě. před měsícem redaktor Jan Šebelka ve spolupráci s Euroregionem Nisa uskutečnil rozhovor s dvěma Liberečany, kteří mají s životem v Sasku dlouholeté zkušenosti.
LIBEREC, ŽITAVA Iveta Karl (44) a Robert Prade (44) žijí ve společné domácnosti v německé Žitavě osm roků. Mají tříletou dceru. Iveta pracuje na různých projektech spolupráce českých a německých škol, Robert je ředitelem Azylového domu v Liberci, který provozuje o.p.s. Návrat. Do práce to má pětadvacet kilometrů, autem necelou půlhodinu.
* Které cesty vás přivedly do Žitavy?
Robert (smích): Mě láska! Iveta: Já jsem z Liberce, ale v roce 1992 jsem vyjela pracovat do Německa. V Norimberku jsem se vdala. Měli jsme dvě děti, dnes jim je 19 a 13 let, ale manželství nevydrželo. Odstěhovala jsem se s nimi do Žitavy, abych byla blíž k rodičům.
* Proč ne rovnou pod Ještěd?
Iveta: Kvůli nim. Nejstarší je už ale z domova. Studuje v Bavorsku.
* Jak se vám v Žitavě žije?
Robert: Dobře, děkujeme za optání. Iveta: Je tady klid, jsou tu dobré školy, máme pěkný, velký byt. Kolem je příjemná příroda, jezera, hory. Svým způsobem je to ideální místo k žití. Nic nám tu neschází.
* Jste spolu osm let. Kde jste se seznámili?
Robert: Známe se od první třídy…
* Dětská láska? To je romantika!
Iveta: V první třídě ano, ale pak už jen normální spolužáci. Robert: Potkali jsme se na třídním srazu. Bylo to na začátku roku 2005. Dvacet roků od ukončení základní školy. Iveta: Tam zajiskřilo… Robert: … a za tři roky jsem se k Ivetě přestěhoval se vším všudy.
* Hezký příběh. Pojďme se na bydlení v Žitavě podívat prakticky. Mluvila jste o pěkném, velkém bytě. Co si pod tím představit?
Iveta: Bydlíme v domě, kde je pět bytů. Náš je podkrovní a má čtyři místnosti o velikosti sto dvacet metrů čtverečních. Je to renovovaný byt, ale neudělali to v devadesátých letech důkladně. Dali tam asi špatnou izolaci, v zimě stojí dost peněz ho vytopit.
* Kolika platíte nájem? Předpokládám, že to není váš byt…
Robert: Trochu odbočím. Když se začalo mluvit o projektu s názvem Rozvoj aglomerace Liberec - Zittau, tak především v tom smyslu, že je dnes v Žitavě tři a půl tisíce volných bytů. Ten projekt s tím nemá nic společného, přesto se okamžitě objevili kritici, kteří tvrdili, že to je píár akce žitavských realitek, které si teď mnou ruce. Iveta: Žitava je dvacet pět kilometrů od Liberce, ale moc lidí neví, jak to v Německu chodí. Tady v Německu (povídali jsme si v kavárně poblíž žitavského Salzhausu, pozn. red.) realitní kanceláře z devadesáti procent slouží jako správci bytů a domů.
* Tím jsme se dostali k výši vašeho nájmu…
Iveta: Ne tak docela. U nás jsou dva nájmy. Jeden je Kaltmiete, což je holý nájem za metry čtvereční, a Warmmiete. To je nájem plus služby, mimo elektriky. Ta se platí jako v Čechách zálohově zvlášť. My dáváme za Warmmiete 635 euro měsíčně (dnešní kurz 17 145 Kč). Záloha na elektrický proud je 65 euro (1755 Kč) a za telefon a internet pětadvacet euro (675 Kč). A pak třeba ještě povinný poplatek 17,50 euro (472 Kč) za televizi, který platí každá domácnost bez výjimky.
* To je dost peněz… Jak to je s byty v Žitavě obecně? Volných jsou tady tisíce, ale jaké jsou?
Robert: Většinou malé v panelácích. Jedna plus jedna, jedna plus dva, jedna plus tři. Od toho se také odvíjí nájem. Za jedna plus tři se v Žitavě platí, myslím Warmmiete, měsíčně 400 až 500 euro. Náš velký byt jsme ale sháněli dost dlouho a obtížně. Takových tady moc volných není.
* Byl jsem před několika lety v Žitavě u jednoho historika na pracovní návštěvě a pamatuji se, že jsem chytal klaustrofobii, jak to tam měl stísněné.
Iveta: Malých bytů je v Žitavě valná většina. Z českého pohledu je neuvěřitelné, že si tady v některých panelácích doma lidé ještě topí uhlím. Byl to hornický kraj, a to je jeho pozůstatek. My samozřejmě máme plyn.
* Ceny za služby nebo za elektriku budou zřejmě v celém Německu podobné. Jak to je ale s cenami za pronájem metru čtverečního v Žitavě a v porovnání s ostatním Saskem a s bývalou spolkovou republikou? Žila jste v Norimberku, máte tedy i historické srovnání…
Iveta: To je opravdu jen těžko srovnatelné, za prvé byty tam nejsou, sehnat v té oblasti byt je prostě velký problém a za druhé i ceny jsou jinde. Náš byt by tam vyšel na přibližně 900 euro, tedy o polovinu více než tady.
* Bydlení v Žitavě je jedna věc, druhá je najít zaměstnání. V roce 1989 zde bydlelo 48 tisíc lidí, dnes má město dvacet tisíc obyvatel a tuším, že v celém regionu je nezaměstnanost asi třináct procent. Jak těžké je sehnat práci?
Iveta: Práci seženete podle oboru. Ve zdejší nemocnici jsou jen čeští nebo polští doktoři, podobně je to tady se zdravotními sestrami. Když jsem byla těhotná a chodila na kontroly, žádného německého lékaře jsem tam nepotkala. Nutnou podmínkou je samozřejmě němčina, a to je pro většinu Čechů i Poláků problém. Robert: Práce se dá také sehnat v technických oborech. Poptávka je po svářečích, elektrikářích… Iveta: Když ale potřebujete práci například v administrativě od - do, protože máte děti, tak to je problém. S tím mám bohaté zkušenosti.
* Jaké jsou v tomto regionu platy?
Iveta: V Německu je uzákoněná minimální hodinová mzda osm a půl euro. Tu má v Žitavě většina lidí. Měsíčně to znamená kolem patnácti set euro, ale pozor, hrubého. Přibližně jde o 1100 euro čistého. Na každé dítě sice dostanete 190 euro, ale žádná sláva to není. Nás stojí školka na šest hodin 116 eur měsíčně, polosoukromá česko- německá Hartavská Schkola pro starší dceru sto euro plus jídlo a cesta do školy a tak dál.
* Projekt Rozvoj aglomerace Liberec - Zittau znovu rozvířil otázku soužití Čechů a Němců na tomto území. Přestože existuje mnoho aktivit, spolupráce škol, hasičů a různých spolků, má k předválečným vztahům obou národů daleko. Jestli se nepletu, ještě v druhé světové válce bylo v Žitavě šestadvacet českých spolků…
Robert: Jde to pomalu, ale snaha na obou stranách hranic existuje. Je tady česko - německá škola, máme tady v Žitavě česko-německou komunitu, kterou tvoří asi padesát Čechů a Němců. Vznikla za podpory programu Cíl 3 a její původní úkol byl vzájemná výuka češtiny a němčiny… Iveta (smích): A pití piva. Robert: Projekt skončil, ale my se scházíme dál… Je to výborné pro děti, které se pohybují v dvojjazyčném prostředí. Jednou za čas jezdíme na společné víkendy. Naposledy jme byli minulý víkend v Ledči nad Sázavou.
* O čem se tak nejvíc Češi a Němci baví?
Robert: O jídle, to máme společné. Jídlo je stoprocentně nejčastější námět našich hovorů.
* Žijete tady osm roků. Jaké německé jste si oblíbil?
Robert: Jednoznačně špargl, chřest. To jsem doma v Liberci nikdy nejedl. Mám ho rád na všechny způsoby. Převařený s holandskou omáčkou, nebo jen jako salát, nebo zapečený. Musím ale přiznat, že mi trvalo dlouho, než jsem mu přišel na chuť. Je to fakt pochoutka. Zvláštní je, že když jsem si ho dal někdy v Čechách, tak to nebylo ono. Asi ho Češi neumí připravit, a proto se moc nejí.
* Co by lepšímu vztahu Čechů a Němců v bývalých Sudetech nejvíc přispělo?
Iveta: Největší bariéra je stále jazyk. Myslím, že by hodně pomohlo, aby se na české straně učila od první třídy povinně němčina. Robert: A angličtina… a polština. (smích) Ale proč ne, ve Švýcarsku to je normální.
* A co mentalita Čechů a Sasů?
Iveta: Je velmi podobná. Největší rozdíl je však v přístupu k dětem. V Německu je úplně jiný než v Čechách. Občas nakupujeme v Liberci a mně zatrne, když slyším, jak někdo hrubě a sprostě křičí na dítě. To se úplně oklepu.
* Když jsem u nákupů. Jezdíte do Čech, abyste ušetřili? Sledujete české slevy stejně, jako my sledujeme žitavské?
Iveta: Většinou nakupujeme tady. Myslíme si, že v Německu jsou potraviny kvalitnější a zvykli jsme si na ně. Dokonce nejsou o moc dražší, někdy i levnější. Když už jedeme na nákup do Čech, tak do Hrádku nad Nisou v neděli, protože něco potřebujeme a u nás je zavřeno. Robert: Když ale chceme jít do restaurace na oběd nebo na večeři, tak jezdíme do Čech. Obyčejně je to o víkendu. Uděláme si výlet na kole po naší straně hranic a naplánujeme to tak, že kolem poledne přejedeme na českou stranu a naobědváme se. Vyjde to podstatně levněji.
* Nebylo by tedy jednodušší, bydlet třeba v Hrádku nebo v Liberci, a jezdit do práce do Žitavy?
Robert: Určitě ano, ale člověk vždy potřebuje nějakou motivaci. Nám se v Žitavě líbí, je tu čistší prostředí, dva nádherné parky, jsou tu herny a hřiště pro děti, blízko jsou v Žitavských horách lázně Oybin a Jonsdorf. Vyhovují nám tu školy i lidi. Proč měnit?
* Není pro vás ani problém to, že z celoněmeckého hlediska jde doslova o zapomenutý kout?
Iveta: Možná to je výhoda… Robert: Já jsem přesvědčený, že tenhle region má velký potenciál, ale bude ještě nějakou dobu trvat, než ho lidé na obou stranách dokáží umět využít. Základní předpoklad proto je, aby spolu mluvili. Pak už se to rozeběhne.
redaktor Jan Šebelka, květen 2016